Minulou neděli jsme se sešli k prvnímu kolu krajského přeboru. Jako správný kapitán jsem nechal operativu (tzv. nádeničinu) jako chystání šachovnic a ostatních podružností na Richardovi a soustředil se na snídani a výkon funkce. Náležitě posilněn jsem zodpovědně dorazil ještě před desátou, za což mi patří dík a uznání za projevenou kapitánskou zodpovědnost. Příchod v 9:50 bych se ve svém případě neostýchal označit za státnický akt. Ale dost už bylo objektivního hodnocení a pojďme se pustit do šachových vod, kde se bude jednat o čirou abstrakci a emoce.
Soupeř z Frýdku-Místku zvolil hned od začátku sezony taktiku, se kterou jsem se chystal vyrukovat sám, jenže až tak od poloviny soutěže – chtěl vzbudit soucit. Na druhé šachovnici nasadil svého dvanáctého nasazeného hráče, přední desky totiž buď dělaly ostudu v Rakousku nebo alespoň lokálně v první lize. To je liga nominálně výš než náš přebor, ovšem kdo byl ve Vlčnově tak ví, že až na počet ujetých kilometrů si v ničem nezadáme. Každopádně až na dva zasloužilé kmety (kteří snad nemají internet, takže si nemusím brát servítky) náš soupeř přivezl sestavu, jejíž věkový součet se sotva rovnal věku našeho nejstaršího hráče, ctihodnému panu továrníku a budoucímu velkostatkáři (soudě dle jeho stavebních aktivit) Víchovi. Kdyby předchozí souvětí nebylo tak dlouhé, tak do něj přidám ještě něco o burzovních a daňových úspěších výše zmíněného nestora našeho klubu, ale takhle to bohužel musím napsat sem a odkopat se.
Mño, zápas jako takový si pamatuji poměrně mlhavě, takže následující popis je třeba brát trochu s rezervou (oproti doposud rigoróznímu rozboru). Nejlepší pasáž byla ta, kdy jsem jako kapitán mimovolně zachránil přilehlou školku před blíže nespecifikovanou hrozbou z kosmu. Nebo to byl jiný film?
Jako první dostal vyhranou pozici Radim Dostál (hříčku jsem vymýšlel poctivých 20 vteřin), který ji také jako první dotáhl k celému bodu, čímž dostál (ohohóó) své pozici [tady si doplňte libovolné pozitivní vyjádření, souvětí již svůj/můj exhibiční účel splnilo a že na Radima je spoleh víme všichni]. Jako druhý vyhrál David Mičulka, který po vzoru svého slavnějšího jmenovce Copperfielda vyčaroval z podivné pozice převahu věže, pozici potom zakončil efektním matem. Nebo tak nějak, už je to skoro týden.
Potom se rozhodl Jarda Čempel, že v podivné Holandské nebude pokoušet osud a ztratil první (a poslední) body Slavoje v krajském přeboru v této sezoně. Remíza a kdyby to neskončilo 7,5:0,5, tak bych mu to ani nevyčítal. A nedělejte se, že jste si výsledek nezjistili už předem.
Jako čtvrtý skončil Richard s Buchtou a mrkví. Prvního porazil, druhou s mou pomocí dojedl. To druhé bylo víc v klidu, ale nakonec dopadlo dobře oboje, a to je to, o co tady jde. Potom vyhrál už zmíněný tatíček našeho týmu, mistr Vícha. Tady už jsem vystřílel skoro všechnu munici, jsem zvědavý, jak ho budu titulovat v dalším článku. Pro natvrdlé uvedu, že zápas tady měl stav 4,5:05, takže v tento moment už jsme vyhráli.
Pak finišoval Tomáš Hanák. Start cíl, one-man show, svěrák, hmoždíř, rozrazil nebo hylak forte, vyberte si. Soupeř si vůbec neškrtnul a když se podařilo pozici odkonzervovat, nebylo co řešit. Jako další skončil Lukáš Kondula. Černýma soupeře taktéž nepustil k ničemu, na konci potom drtivým závěrem sebral všechny body, pardón, bod, v pěšcové koncovce.
Jako již tradičně zlatý hřeb do rakve soupeře zatloukl nakonec nejpovolanější hrobník – Jeník. Abych učinil potupu soupeřky dokonalou, celou partii jsem měl lepší čas. O pozici se to sice říct nedá, nicméně nezdolný optimismus mi k bodům tentokrát stačil.
Výsledek tedy 7,5:0,5. Čekal jsem víc, ale na první zápas sezóny ucházející.
Příště se můžete těšit na souboj bratrů Víchových a náš výjezd do Opavy (tentokrát mimo ordinační hodiny). Vzhledem k tomu, jak se všichni mají k zapůjčení dopravních prostředků bude nejzajímavější náplní cesta.
*Bohužel mi patrně nevyjde můj záměr nasadit do jednoho zápasu bratry Kondulovy a Víchovy a „bratry“ Dostálovy a Kudlovy, což by teoreticky bylo možné. Ještě jsem přemýšlel nad změnou jména, abychom to měli komplet. Akorát nevím, jestli se mi povede přesvědčit alespoň jednoho ze šosáckou výchovou sešněrovaných členů týmu k přejmenování na Jarolíma. Případně by se mohlo přejmenovat všech zbylých 7 lidí a bylo by to bez dvojic. Ale to je zas jiný literární útvar a jiný sport. A 11 hráčů a trenéra s fajfkou nám taky asi nepovolí, ledaže by inflace dopadla i na počty šachistů.
Tak jste se konečně dočkali závěru. S dalším reportem za dalších 8 let na počtenou.